Lilek
Lilek vejcoplodý (Solanum melongena)
Pravděpodobně pochází z Afriky, ale jako kulturní rostlinu jej začali pěstovat v Indii. Později se rozšířil do Japonska. Do Evropy se dostal ve 14. století a do střední Evropy dokonce až v 17. století.
U nás se pěstuje v teplých oblastech jižní Moravy, neboť je náročný na teplo a teploty pod 10°C jej poškozují.
Plody se sbírají po úplném dozrání obyčejně od srpna do října tak, že se odříznou nožem, když je dužina kompaktní, příjemné chuti a vůně. Plod musí být tvrdý a mírně elastický. Nesuší se, ale využívá se v kuchyni jako pokrm nebo se z něj připravuje šťáva.
Ojediněle se sbírají listy, které se suší. Získaná droga se užívá buď formou nálevu nebo častěji práškovaná 4 x denně na špičku nože jako antisklerotikum.
Pravidelná konzumace lilků je důležitou součástí zdravé výživy, neboť snižuje krevní tlak a obsah cholesterolu v krvi, ovlivňuje střevní mikroflóru, má léčebný účinek při onemocnění dásní, působí proti ateroskleróze, zlepšuje krevní oběh, stimuluje práci srdce, podporuje tvorbu červených krvinek a posiluje schopnost inzulinu při odbourávání cukrů. Léčebné užití lilků přichází v úvahu jedině v kuchyni, neboť jako potravina má příznivý účinek na činnost trávicího ústrojí.
K přípravě jídel jej používáme vždy čerstvé mladé plody v konzumní zralosti, dokud jsou tuhé a mají měkká semena. Staré přezrálé plody mohou působit zažívací potíže. Pokud je to možné, připravujeme jídla z neoloupaných plodů, aby se zachoval obsah rutinu, jenž je ve slupce.
Vedlejší účinky: pokud se užívá listová droga, pak, i když je její toxicita minimální, neměly by být překračovány uvedené dávky. Jinak nemá žádné nežádoucí účinky.